Kapitola 1. - Univerzita

1. července 2010 v 13:40 | Xemantha |  První

William mě někam vedl ulicemi Londýna. Měl jsem pocit, že to už snad ani není Londýn, když jsme dorazili k bráně staré, ale zachovalé stavby.

"To je univerzita," promluvil po půl hodině tiché chůze můj průvodce.


Od brány budova vypadala málá, ale zahradu měla velmi rozlehlou. Byl to takový hezký udržovaný park. Když jsme po cestičce došli až k vchodu do budovy, zjistil jsem, že univerzita je větší než se zdá. Později mi také bylo řečeno, že má i podzemní patra. K hlavní budově patřila kolej a menší budova pro zaměstnance.

"Proč tuhle univerzitu neznám? Je větší než ty, které jsem doposud viděl."

William se na mě ani nepodíval a jen tajemně odpověděl: "Uvidíš."

Když jsme procházeli chodbami, nestíhal jsem obdivovat všechno to umění. Celý komplex byl postaven v gotickém slohu, na ten už jsem mnohokrát narazil, ale zde byl použit takovým zvláštním způsobem. Ani to nedokáži popsat, museli by jste to vidět. Budovy působily jako staré zatuchlé budovy, kde je neustále vlhko a zima, ale skutečnost byla jiná.

Zatímco jsem se kochal, dorazili jsme k místnosti a jejíž dveřích bylo úhledným písmem napsáno ŘEDITELNA. William zaklepal. Po chvilce se ozvalo tiché "Vstupte" a my jsme vstoupili. I tato místnost mě velmi překvapila. Byla velká, v jejím středu stál rozměrný stůl s pohodlně vypadající židlí, kolem dokola, po obvodě místnosti, byla knihovna. Všiml jsem si, že zhruba čtvrtina této knihovny, které mimochodem sahala do výšky 3, možná 4 metrů, je zaplněna spisy.

Z obdivování mě vytrhl hlas, který se ozval kousek ode mě: "Vítej, Williame!"

Hlas patřil postaršímu muži, s největší pravděpodobností řediteli, který od knihovny, kde si bral knihy, přešel ke svému stolu.

"Zdravím Stephene. Jak se daří škole? A co ty?" usmál se William a přistoupil ke stolu.

"Škola je na tom stejně dobře, jako vždy. A já? Znáš to," zasmál se muž. "Tak, co tě sem
přivádí?"

Můj přítel, pokud ho tak mohu po třech měsících označovat, na mě ukázal: "Tenhle hoch by se chtěl něco dozvědět."

Ředitel ukázal na dvě židle před stolem a sám se posadil na svou. Pak se mile usmál: "Tak se ptej, chlapče. Snad budu schopen ti odpovědět."

Posadil jsem se, stejně jako William a trochu jsem se zamyslel. Jak mám začít? Co přesně mi tento muž může prozradit? Začnu tedy od začátku.

"No, věnuji se hledání pravdy a mým současným cílem je Vlad Tepes."

Stephen se zarazil. Úsměv mu na chvíli zmizel. Vstal, otočil se ke knihám, jako by od nich očekával nějakou pomoc a nadechl se. Pak se k nám opět obrátil, ale jeho úsměv už nebyl tak jistý jako předtím.

"Opravdu chceš znát pravdu? Někdy je lepší... někdy je lepší nevědět."

Zarazil jsem se. O čem to mluví? To je jedno, já zasvětil svůj život hledání pravdy. Přece nepřestanu jen kvůli nějakému muži, kterého ani neznám.

"Ano, chci," pronesl jsem sebejistě.

"Dobrá tedy. Myslím, že nezačnu Vladem, ale vysvětlením, kdo jsou upíři. Víš, proto tě sem William zavedl. Určitě tě napadlo, proč tuto univerzitu neznáš. Není určena pro lidi. Byla vybudována právě pro upíry."

Toto jsem opravdu nečekal. Sevřel jsem opěradlo židle a udiveně na ředitele této upírské univerzity zíral. Takže upíři opravdu existují. A jsou tak blízko.

"Prosím, klid," pokračoval muž. "Zajisté si, stejně jako ostatní lidé, myslíš, že upíři jsou krvelačné bestie bez soucitu, které dokáží jen sát krev normálním lidem. To není pravda. Jsme nazýváni nemrtvími, neboť naše duše uvízly mezi životem a smrtí. A virus, který to zapříčinil, změnil naše těla. Mimo jiné přeměnil naši trávicí soustavu a přizpůsobil nás k přijímání jediného druhu potravy - krve. Možná ti přijde barbarské, že zabíjíme lidi, ale lidé také zabíjí zvířata, také kvůli potravě. My nejsme lidé. Dalo by se říct, že jsme nadlidé, neboť naše smysly jsou lepší, naše těla vydrží víc a naše duše nejsou tak silně zmítány emocemi."

Zvedl hlavu a podíval se na dveře, kterými vzápětí do místnosti vstoupila dívka, kterou bych si s žádnou jinou nikdy nemohl splést. V tu chvíli jsem pochopil pravý význam slova nadlidé, neboť kolem mě prošla bytost, kterou bych se nikdy neodvážil nazvat člověkem.
"Omlouvám se, že ruším," pronesla klidně, s lehkou příměsí dobré nálady,"ale nesu vám ty spisy."
"Ach ano, děkuji," usmál se na ni ředitel a vzal si od ní dokumenty, které přinesla.
Dívka se pak otočila a bezeslova odešla. Musel jsem ji sledovat dokud se za ní nezavřely dveře. Pak mi ještě chvíli trvalo, než jsem to vstřebal a obrátil jsem se zpět na Stephena Sheldona, jak jsem si přečetl na cedulce, která nenápadně vykukovala zpod změti papírů.
"A Drákula?" odvážil jsem se zeptat.

"Byl upír, ale ne první. Vlad žil až v patnáctém století."

Prohlížel si spisy, které před chvílí dostal. Zamyslel jsem se. Zdá se, že upíři o Vladovi ví všechno. Takže zde mé pátrání končí. Ovšem kdo byl prvním upírem? A jak tenhle virus vznikl?

"A kdo byl tedy první?"

Upír se na mě podíval: "Myslím, že ti představím jednu osobu, která toho o prvním ví daleko více než já."

Položil spisy a šel se mnou ke dveřím. Všiml jsem si, že William zůstal sedět. Tázavě jsem na něj podíval, ale on mi ukázal ať jdu. Zdá se, že zde jeho cesta končí. Teď se vrátí k vlastní práci. Šel jsem tedy na Sheldonem. Opět jsme procházeli těmi velkolepými chodbami, poté jsme po schodech sešli do prvního podzemního patra a dorazili jsme k velkým dveřím. Ředitel je otevřel a já spatřil tu největší knihovnu, kterou jsem kdy viděl. Při svých hledáních jsem prošel mnoha knihovnami, ale žádná nebyla takhle velká. Musely zde být desetitisíce knih. Středem knihovny vedla chodba s rudým kobercem, na regálech byly zavěšeny svítilny, které chodbu jemně osvětlovaly. Zhruba uprostřed knihovny jsem zahlédl několik stolů, zřejmě čítárna. Sedělo tam několik mladých lidí a byli zcela zabráni do svých knih. Stephen se chvilku rozhlížel a pak vyrazil k jednomu s regálů v první polovině knihovny. Byl to desátý od dveří, kterými jsme vešli. Když jsme k němu dorazili, všiml jsem si nějaké postavy, která ve tmě, díky které jsem nic neviděl, přerovnávala knihy.

"Tak. Tohle je ona. Eriko, tento mladý muž by se rád dozvěděl něco z historie upírů. Byla bys tak hodná?"

Erika se na nás podívala. "Ale jistě," pronesla a vkročila do světla jedné ze svítilen.

Byla to ta, kterou jsem viděl v ředitelně. Srdce se mi na okamžik zastavilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama